Fotografie divoké přírody a zvířat v ní - wildlife

Expedice Runde 2011 - pobyt na ostrově

Když jsme dorazili do kempu, Mr. Knut nás srdečně přivítal a rychle nás obeznámil se zvyklostmi, které na ostrově panují. A tak jsme se nejen dozvěděli, kde jsou dámské a pánské záchody, ale také jak se dostat lodí pod útesy s koloniemi ptactva, kudy a kam po ostrově chodit a že je momentálně docela dobré počasí. Trošku nás tím zaskočil. Bylo zataženo tmavými mraky, místy poprchávalo a na nějaké focení to příliš nevypadalo. Poté zmínil, že do třech hodin odpoledne foukal vítr o rychlosti 25 m/s. Když jsme to slyšeli, dali jsme mu za pravdu a vyrazili nahoru, toho „pěkného počasí“ využít!

Papuchalci jsou nejaktivnější po sedmé hodině večerní, kdy se vracejí z moře. Tou dobou by jich tam, jak jsme se dozvěděli z nejrůznějších zdrojů před odjezdem, měly poletovat stovky a tak i přes horší světelné podmínky bylo očekávání vysoké. Ovšem jen do doby, než jsme se vydrápali na místo. To co jsme spatřili, předčilo jakékoliv představy. Pojmenování „dělová koule“, které papuchalkům přiřkl na svých stránkách photonature.cz Michal Jirouš, se jen stěží přiblížilo tomu, co papuchalkové předváděli! Když papuchalk přilétával ke skále, vypadal spíše jako nadzvukový F-14 Hornet! Když prosvištěl kolem, a že to velmi často bylo třeba jen 2 m od hlavy, měl člověk kromě svistotu křídel také skoro možnost slyšet rázovou vlnu, která za nadzvukově se pohybujícími objekty vzniká. Dokážete si asi představit, že dostat něco takového do hledáčku a navíc ještě přimět fotoaparát k tomu, aby zaostřil, bylo něco nesmírně těžkého. Skoro až hraničící s možností proveditelnosti. Jak jsme později vypozorovali, bylo to kvůli větru, který ten den foukal. I když on vlastně takový foukal každý den, kromě toho posledního. Jakmile fouká západní vítr, tlačí papuchalky při náletech na skálu a přistávání se tak značně ztěžuje. Někteří jedinci tak nalétávali i 7x. To sice dávalo možnost vytipovat si směr příletu a počkat si na správný moment, zároveň to ale nedovolovalo papuchalkům nalétávat zespodu a tak pozadí fotek povětšinou vytvářely šedivé mraky. Zkrátka to nebylo ono. Kolem deváté, když už byla frekvence náletů tak 1 za minutu a ještě navíc hluboko pod námi, smířili jsme se s dnešním neúspěchem a šupajdili spát. Zítra je přeci taky den, říkali jsme si.

A nemýlili jsme se. Den opravdu byl :D Ale jaký! Rychlost větru dosahovala v nárazech 20 m/s a jak jinak, než ze západního směru. S představou jak vítr v odpoledních hodinách opět utichne, jsme se vydali „lovit“ chaluhy a obešli ostrov přes jeho severní konec. Spíše jsme se tedy plazili. Nárazy větru byly tak silné, že nás nejednou srazily na kolena a chodit v takovém větru na okraji útesu opravdu není radno. Aby toho nebylo málo, spustil se silný déšť. V tu chvíli jsem celý ostrov proklínal! Zachránilo nás vybavení Mammut a Meindl, díky kterému jsme byli neustále v suchu a teple. Tedy až do chvíle, kdy Soňku vítr zfoukl přímo do „bažino-kaluže“, které se na ostrově vyskytují v poměrně hojné míře. Když jsme slezli z nejvyššího bodu ostrova a dolezli k žebříku nad papuchalčí skálou, nezbylo než uznat, že příroda je dnes v převaze a na skálu se prostě kvůli větru nedostaneme. Taktéž dopadli i norští a švédští fotografové, se kterými jsem mluvil druhý den. Cestou dolů jsme ještě na chvíli zastavili u chaluh a pak na pobřeží, na které zrovna začalo svítit sluníčko a vytvořilo tak světlo, které jsme do té doby na Runde nepoznali. Spravili jsme si trochu chuť ústřičníky a racky a vrátili se do kempu probrat strategii na další den. Nakonec jsme se shodli, že nafotíme nějaké papuchalky :D

Ovšem když jsme se ráno probudili, něco bylo opět špatně - od 100 mnm výše se vytvářela mlha a zahalovala vše zajímavé na západní straně ostrova. To už jsme přestávali věřit, že vytyčený cíl splníme. Během ranního toulání po pobřeží se však počasí trochu umoudřilo a tak jsme hned po obědě opět šlapali známou cestou do prudkého kopce. Jako první jsme měli namířeno k terejům, nicméně v té výšce se mlha stále ještě držela. Bylo vidět, jak ji vítr žene, společně s mořskou tříští, která se vytvářela o celých 250 m níže, přímo proti nám. Oči se s tímto vyrovnaly slzením, avšak objektiv žádný takový mechanismus nemá a po necelých pěti minutách foťák nedokázal ani zaostřit, jak bylo přední sklo pokryto téměř souvislou vrstvou kapek. To byl neúspěch číslo 347 a toto číslo začínalo být neúnosné. Jestli se mělo něco zlomit, byl nejvyšší čas.. A k naší největší radosti se tak stalo. Kolem 18:00 déšť ustal a nebe se trochu projasnilo. Tím naše naděje opět vzrostly. Tou dobou už jsme dávno stáli na papuchalčí skále a kropili první navrátilce salvami z našich fotoaparátů. A i když vítr stále foukal západní, papuchalci toho předvedli o mnoho více než první den a tak jsme spokojeně kolem 22:00 mohli sejít zpět do kempu.

Během pobytu na ostrově jsme zjistili, že norští meteorologové umějí předpovídat počasí mnohem lépe než naši a mohli jsme se tak spolehnout, že když poslední den ráno vyrazíme, uděláme nejlépe. Objevili jsme výborné místo pro pozorování terejů a strávili tam celé dopoledne. K vidění byl i orel mořský, alkoun úzkozobý nebo chaluha velká.Vzhledem k příznivému větru, který ten den poprvé za dobu našeho pobytu foukal, jsme ještě zavítali na papuchalčí skálu, abychom se s těmi potvůrkami rozloučili. Opravdu, když fouká z východu nebo severo-východu, je vše mnohem jednodušší. Taky už jsme měli pár zkušeností z předchozího dne, které se ihned uplatnily. Jako hlavní bych zmínil zonální zaostřování, které na 7D funguje naprosto báječně, že je lepší kratší objektiv s lepší světelností než nějaké berličky v podobě konvertorů, že když si člověk počká, najde se i jedinec, který přistane na dosah ruky a focení je tak mnohem jednodušší a také to, že nejlepší je mít předostřeno na vzdálenost kolem 10 m a čekat, až papuchalk do roviny ostrosti vlétne, než proostřovat celý rozsah a doufat, že to objektiv stihne, než papuchalk přistane.

Pro zapáleného fotografa jsou výše zmíněné neduhy poměrně snadno překonatelné, neboť ho chuť pořídit atraktivní záběr neustále žene kupředu. Zahřeje se už jen tím, co musí tahat na zádech a následně potom v ruce a tak ani vítr ani déšť nejsou příliš velkou překážkou. Když ale toto musí absolvovat člověk jenom jako doprovod, který navíc nosí jídlo a suché věci na převlečení, když se člověk zpotí a navíc bez jediné známky nechuti čeká hodiny, než se na displeji fotoaparátu objeví to, proč jsme na ostrov vlastně jeli, zůstává rozum trochu stát. To je přesně to, co pro mě moje Soninka udělala a patří jí za to obrovský dík! Před odjezdem z ostrova jsem jí slíbil, že už ji tam nikdy nevytáhnu a radši oslovím pár stejně posedlých fotografů. Pokud byste měl někdo zájem, určitě se mi ozvěte. Já osobně na Runde minimálně ještě jednou zavítám – rozhodně to stojí za to :)

Od: Plamenka

2012-02-07 09:08:32

Divím se, že ti nikdo nepíše, tvoje fotky jsou totiž super. Nejvíc se mi líbí racek v dešti.

Přidej komentář

Jméno:	Email: